Prosinec 2011

Za foťákem. > Motýlek.

20. prosince 2011 v 14:50 | Ming Yu.^^ |  zvířata.
Letní.:))


Za foťákem. > Zelená.

19. prosince 2011 v 6:46 | Ming Yu.^^ |  příroda.
Ta se mi hodně líbí... Je taková zajímavá.:)


Za foťákem. > Kapka.

18. prosince 2011 v 8:11 | Ming Yu.^^ |  příroda.
Starší fotka.:))


Za foťákem. > Měsíc.

17. prosince 2011 v 16:34 | Ming Yu.^^ |  příroda.
Odraz měsíce ve vodě.:))


Za foťákem. > Rosa.

16. prosince 2011 v 13:39 | Ming Yu.^^ |  příroda.
Starší fotka...


Za foťákem. > Pampeliška.

15. prosince 2011 v 14:58 | Ming Yu.^^ |  příroda.
Tak tady je jedna letní fotka.:)


příběh: Štědrý večer.

2. prosince 2011 v 21:21 | Ming Yu.^^ |  příběhy.
Tumblr_lvi3iy8rqh1qhioqno1_500_large
zdroj obrázku: http://weheartit.com/

Tereza, 14ti letá holka z malého města, které leží ve středu naší krásné České republiky se procházela po náměstí. Malé sněhové vločky tancovaly ve světle pouličních lamp a zachytávaly se dívce do hnědých vlasů zapletených do copánku. Všude kolem byl ruch, hudba, ale to dívka nevnímala. Nevnímala okolí, neslyšela nic. V hlavě měla prázdno. Z velkých modrých očí jí tekly po tváři slzy. Mráz ji štípal do tváří a boty se jí bořily do sněhu. Všichni byli doma v teple a užívali si Štědrovečerní pohody, ale dívka byla sama na náměstí a procházela se...
Její maminka umřela, když jí bylo šest let, teď žije s babičkou a procházka na Štědrý večer se stala už její tradicí a babička ji vždy pustí. Ona se vlastně pořád prochází, stále jen a jen sama, ale trápí ji samota. Copak to dává smysl? Ano, dává. Ona se nechce s nikým moc bavit, protože se bojí, že by někoho měla ráda a pak by o něj přišla, jako o maminku. Nejde o to, že se nechce bavit, ale nedokáže to ze strachu, tak se jen tak prochází se slzami v očích po náměstí a v hlavě má prázdno. Na nic nemyslí.Došla do středu náměstí, posadila se na zasněženou lavičku, rukávem od zimního kabátku si otřela uplakané oči a podívala se před sebe. Viděla v okně malé děti s otcem, jak sedí u stolu a maminka jim dává Štědrovečerní večeři. V ten moment ji vytekla z oka další slza... Vzpomněla si, jak táta zmizel po smrti maminky, nikdo o něm nic neví. "Táto, kde jsi?" zašeptala jemným hláskem, který se chvěl a byl plný stezku. Opřela se na lavičce a zavřela oči. Představovala si svoji rodinu, jak je šťastná...
Najednou ji kdosi vytáhne z krásného snění a s pokřiveným úsměvem prohodí "Můžu si přisednout?". Tereza sebou cukla a podívala se na tmavou siluetu kohosi před ní. "Jistě..." řekla potichým hláskem a pousunula se na kraj lavičky a neznámá osoba se posadila. "Proč si sednul ke mě ? Vždyť je tu alespoň pět dalších laviček, proč mě nenechá být. Co potřebuje?!" řekla si sama pro sebe. Byl to kluk, to poznala hned podle hlasu, ale co dělá mladý kluk na Štědrý večer na náměstí a ještě ke všemu sám? "Neboj se mě, já jen potřebuji s někým být. S někým normálním. Všichni se kolem mě motají, já už nechci být středem pozornosti." řekl mladík a oddechl si. Terezka zabručela a pomyslela si, co to je za nafoukance. "Když nechceš být středem pozornosti, proč sis sedl ke mě? Proč si nesedneš sám?" zeptala se dívka trochu nepřijemným hlasem. Kluk chvíli mlčel a pak se zhluboka nadechl a řekl: "Už dlouhou dobu tě tu pozoruji zatím, co mi všichni jen podstrojují a dělají pro mě první poslední. Upřímně, nemám to rád. Já se chci o sebe postarat sám a ne, aby mi někdo sloužil... Ale zpátky k tomu, co jsem ti chtěl říct. Zkrátka a dobře chodíš tu každý večer a každý ten večer tě pozoruji už skoro rok, vždycky pláčeš, proč ? Proč tu jsi, když je Štědrý večer? Proč nejsi doma s rodinou?". Dívka se podívala na chlapce. Pouliční lampy odhalily jeho tvář. Byl to moc krásný mladý kluk, vlasy měl hnědé a trochu rozcuchané, bylo to roztomilé. Jeho hnědé oči a se na mě upřeně dívaly. Byl opravdu nádherný. "Nemám rodinu, jen babičku. Maminka umřela už dávno a po její smrti můj otec zmizel. Proč tu jsem?" dívka se nadechla a pokračovala: "Protože se tu krásně vypouští myšlenky takhle večer, mám v hlavě prázdno a to se mi líbí. A proč pláču ? Protože mi chybí rodina, chybí mi někdo, kdo by mě miloval, samota mě zabíjí...". Chlapec se posunul kousek blíž k dívce, pohlédl jí hluboko do očí a zeptal se: "Proč tu tedy chodíš sama, když tě samota zabíjí?". Dívka jen pokrčila rameny a sklopila oči k zemi.
Seděli mlčky asi deset minut, dívka jen slyšela jak chlapec dýchá. "Rozumím ti. Bojíš se, že bys znovu přišla o milovanou osobu. Nepřijdeš, věř mi. To se stává opravdu výjmečně a je mi tě moc líto, ale když říkáš, že je to dávno, měla by ses postavit na nohy a jít vstříc svému osudu. Vím, že je to těžké, ale určitě bys to zvládla." pošeptal chlapec potichu dívce. Terezka vzdychla a znovu si rukávem otřela uslzené oči.
Znovu seděli a nic neříkali, bylo to nekonečně dlouhé, ale oběma bylo dobře. Chlapec se přisunul ještě blíž k dívce, už byl těsně vedle ní. "Jsi krásná, neplakej." zašeptal. "To je útěcha?" zeptala se smutně dívka, jako by ji odpověď zajímala, ale vlastně ji bylo úplně jedno, jestli ano, či ne. Chlapec se znovu podíval dívce do očí a řekl: "Ne, to je pravda. Líbíš se mi. Už hrozně dlouho, ale nikdy jsem se neodvážil za tebou přijít a zeptat se tě, třeba jak se jmenuješ... Mimochodem, jak se jmenuješ?" a usmál se. "Tereza, jsem Tereza." informovala dívka chlapce a ten se usmál a prohodil: "Dobře Terezko, já jsem Jirka. Víš co? Pojď se projít.".
Oba se zvedli a mlčky se procházeli po náměstí. Vločky tancovaly tak krásně, jako nikdy předtím. Dívka byla šťastná, strašně moc šťastná. Najednou se chlapec zastavil a stál tváří v tvář dívce, dal jí vlasy za ucho a usmál se. Dívka se také usmála, konečně po dlouhé době se usmála a byl to upřímný úsměv. "Máš krásný úsměv." řekl chlapec a zadíval se dívce do modrých očí. Jen tak stáli a dívali se na sebe. Chlapec sklopil oči a znovu se podíval na dívku, tentokrát vážně a bez úsměvu řekl: "Asi mi to nebudeš věřit, ale asi jsem se do tebe zamiloval... Možná to zní hloupě, ale je to tak.". Dívka se na chlapce podívala překvapeným pohledem a po chvíli se trochu usmála a políbila ho na tvář. "Mám to brát tak, že mé city opětuješ?" zeptal se chlapec. Dívka se stále usmívala a zašeptala: "Možná to zní hloupě, ale tenhle večer, je ten z nejkrásnějších večerů, které jsem kdy zažila. Je mi s tebou krásně, všechny problémy jsou pryč a necítím se sama." Chlapec se usmál, vzal dívku za ruku a šli spolu dál, prošli celé město.
Bylo kolem jedenácté večer a chlapec dívku objal před jejím domem a stále ji držel, nemohl ji pustit a dívce bylo tak nádherně. Z okna se dívala Terezky babička a s velkým úsměvem si jen pomyslila: "Konečně, konečně !"
Od té doby jsou Terezka a Jirka všude spolu, všechno dělají společně. Postupně si Terka najde spoustu kamarádek a je šťastná, jako nikdy předtím. "Slib mi, že spolu budem navždy." řekla a on se zase usmál tím svým úsměvem, políbil ji na čelo a zašeptal: "Slibuji, navždy.".